Lidská práva ve vztahu k ústavní péči
JUDr.Jindřiška Kubíková, Palata
(předneseno 30. září 1999 v Praze jako příspěvek na kolokvium EURAG)
 
  Známe listinu lidských práv jako součást ústavního pořádku, jsme seznámeni s Evropskou chartou pacientů seniorů, známe dokument OSN č. 46 pod názvem "Principy Spojených národů pro starší občany". 
  Vedle těchto uznaných dokumentů máme zákon o sociálním zabezpečení z roku 1988, prováděcí předpisy a řadu dalších dílčích právních norem, které upravují práva a postavení seniorů v naší společnosti. 
  Chtěla bych se zmínit o právu seniora na svobodnou, nezávislou volbu kde, jak a za jakých podmínek chce žít poslední roky svého života. 
  Pokud se rozhodne pro život v domově důchodců, vybírá si obvykle zařízení podle místa svého bydliště. Proti tomu se nedá mnoho namítat. Jak je ale právo volby respektováno, když v seniorském věku dojde ke vzniku smyslové vady nebo kombinovanému zdravotnímu postižení. 
  Zde právo volby a svobodného rozhodování padá. Senior musí přijmout rozhodnutí a naučit se žít ve specializovaném zařízení, umístěném pouze v některých lokalitách republiky. Že opuštěním svého domova ztratí řadu osobních kontaktů, ztíží se vazba na rodinu, přátele a bude pravděpodobně citově strádat, není pro vydání právního rozhodnutí tak důležité. Rozhodující je míra postižení. 
  Vyhláška č. 182/92 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, v paragrafu 61 vyjmenovává jednotlivé druhy ústavu. Například paragraf 70 vyhlášky stanoví kriteria, komu a pro koho jsou určeny ústavy pro smyslově postižené dospělé občany. 
  Zákonodárce při rozlišování jednotlivých druhů ústavů měl jistě v popředí zájmu specifika péče, která smyslová nebo jiná postižení potřebují. U zrakového postižení zřejmě přispěl jistě i vliv historie - poskytování ústavní péče již před 100 lety. 
  Od doby platnosti současného zákona o sociálním zabezpečení uplynulo 10 let. Zásadním způsobem se změnil společenský systém. Ústavy jsou stále v režimu doby minulé. Kdo pracuje v ústavech se seniory ví, že požadavky a představy seniorů na život v ústavu se výrazně odlišují od roku 1988. Teprve v poslední době se přesouvá pozornost směrem k seniorům. Zákon o sociální pomoci, od kterého jsme očekávali výraznou změnu v ústavní péči, stále není. 
  Snažíme se o integraci zdravotně a mentálně postižených do společnosti. Nejsem si jistá, zda nám z centra pozornosti nevypadává skupiny smyslově a zdravotně postižených seniorů. 
  Ústav, kde žije skoro 150 smyslově postižených seniorů, není ideální pro život samotných klientů ani pro práci zaměstnanců. Lidé v seniorském věku s těžkým smyslovým nebo tělesným postižením jsou podstatně pesimističtější v názorech na kvalitu, smysl a nároky vlastního života. Jestliže v tak velkém počtu musí žít společně pod jednou střechou, je jasné, že řada obtíží, které vyplývají z jejich postižení bez ohledu na to, zda se jedná o smyslovou nebo jinou vadu, se umocňuje. 
  Jejich adaptace na prostředí ústavu je velmi obtížná, a když přichází ze zcela odlišného prostředí kupříkladu z venkovského do městského, může trvat i několik let. Dost často se setkáváme s absolutní nechutí a nezájmem seniora o cokoli. Odkázanost na výraznou a podstatnou pomoc personálu oklešťuje zájmy seniorů. Z vnějšího pohledu se zdá, že senior těžce zrakově postižený je pokornější, tišší a nenáročnější snad právě proto, že si je vědom omezenosti svých sil. Domnívám se, že jeho jednání je ovlivněno nejen těžkou zrakovou vadou a věkem, kategorickou změnou prostředí a dosavadního životního stylu, ale i ztrátou dalších jistot. Jistoty orientace v prostoru, možnostmi sebeobsluhy a výraznou závislostí na ošetřujícím personálu. 
  Zrakově postižený senior se cítí a je daleko více osamocen, sám se sebou, než senior, který vidí. Uvedu příklad. Na chodbě u tří stolů sedí po jednom seniorovi. V zařízení, kde senioři mají zrak zachován, se vidí, sednou si společně, aniž by potřebovali prostředníka mohou si povídat. V zařízení, kde senioři mají těžké zrakové postižení, musí přijít pracovník, vzít jednoho, druhého, posadit je ke třetímu seniorovi. Zrakový kontakt je třeba nahradit dotykovým a slovním, vzájemně je oslovit jménem a navázat společný kontakt. Pokud by vedle sebe žili senioři zrakově postižení a senioři vidící nebo jiní s kombinovanými vadami, mnoho bariér by samo od sebe padlo. V celé řadě běžných denních situací by byl nahraditelný personál. Především v mezilidských vztazích, vzájemné pomoci, společnosti, schopnosti pomáhat jeden druhému. Je pravda, že senioři se zrakovým handicapem mají některé odlišné požadavky na úpravu okolí, vybavení interiéru, prostorové bariéry, zachování barevných kontrastů na stěnách, ubrusech, chodbách, podlahách a podobně. Příkladmo vyjmenovaná pravidla by měla být respektována ve všech zařízeních, kde žijí senioři. Existuje jen několik specifických pravidel jako jsou například vodící provazy. Ale i ty se dají instalovat v prostoru tak, že jsou pro potřeby všech. 
  Podotýkám, že jsem si vědoma faktu, že ústavy v systému sociálních služeb musí zůstat zachovány. Jen by měly mít jinou podobu. 
  Mým cílem je vyslovit silně a nahlas požadavek zrušení specializovaných ústavů. 
  Apeluji na ty, kteří budou o jednotlivých právních normách rozhodovat, aby dbali na zakotvení a garanci práva seniora při výběru nejen instituce, ale i respektování přání, kde a jak chce žít ve stáří bez ohledu na jakoukoli smyslovou či tělesnou vadu. 
  Prosím o velkou pozornost a podporu neziskovému sektoru. Neziskový sektor je flexibilní, finančně méně nákladný ve srovnání s finančními náklady státních ústavů. Dokáže snadno, rychle a efektivně naplnit potřeby seniorů v terénu s potřebou ústavní péče. Je žádoucí, aby neziskový sektor, který poskytuje sociální služby seniorům, měl minimálně stejné kompetence jako ústavy státní. 
  Posílit institut kontroly činnosti neziskového sektoru ze strany státu. Stát, který stanovuje podmínky, zůstává trvale garantem kvality a úrovně činnosti neziskových organizací. 
  Při výběru náhradních objektů pro život seniorů jako náhrada za objekty restituované dát přednost a respektovat objekty spíše menší, rodinného typu před dosavadními velkými, které svou kapacitou přesahují 100 klientů. 
  Jen tak bude možné naplnit i obsahově dokumenty, které jsem vyjmenovala v úvodu svého příspěvku.

zpět