Na Štědrý den spatřil světlo světa první lék ze skupiny sulfonamidů. Jeho objeviteli přichystal Hitler nezvyklou odměnu - kriminál.

Tak jako každý den i 24. prosince 1932 se doktor Gerhard Domagk šel podívat na svoje myšky. Před pár dny jim naočkoval smrtelně nebezpečné bacily, a když se rozvinula infekce, píchl jim jednu ze svých čerstvě připravených chemikálií. Předtím to takhle udělal nejméně stokrát, pokaždé se stejným koncem - látka nezabrala, myši uhynuly. Jenže dnes jako by se stal zázrak. Zvířata odsouzená k smrti nezemřela, ona žila! Že by Ježíškův dar myším? Nebo snad lidem? Ne, z toho exaktní věda skutečně nežije. Úspěch se po letech teoretizování i tvrdé experimentální práce na nejvyšší možné úrovni prostě musel dostavit. Jen shodou okolností došlo k objevu prvních moderních chemoterapeutik, syntetických chemikálií s léčivými účinky, právě na Štědrý večer. Takže po pořádku - jak to vlastně bylo?

Sen o kouzelné kulce
Snad každý zná příběh půvabné Weberovy opery Čarostřelec, ve které myslivečtí mládenci Max a Kašpar odlévají kouzelné kulky. Takové střely pak vždycky trefí určený cíl... V umění to možné je, ale v medicíně? Přitom už v 16. století někteří lékaři snili o substanci, která by dokázala zasáhnout přímo jádro nemoci. Hledali ji však v přírodě - podle zásady, že pokud příroda sešle nemoc, nabízí současně i lék proti ní. Na víc než na zbožné přání ale tehdejší znalosti nestačily. Chemii se však v medicíně ještě mělo dostat rehabilitace. Počátkem 20. století se o to zasloužil veselý a poživačný syn slezského hostinského - náruživý kuřák doutníků, pijan piva a intelektuál Paul Ehrlich. Už jako chemií okouzlený medik místo biflování experimentoval s umělými barvivy z anilinu, která právě začal chrlit německý chemický průmysl. Brzo se jimi naučil barevně zvýrazňovat všechny možné tkáně a bakterie pro mikroskopování. A přitom ho napadlo: Když na určitého mikroba dokážeme navěsit určité barvivo, proč bychom na něj nezkusili navěsit specifický jed? A tak ani nemusel znát myslivecké legendy, aby začal zkoušet chemikálie, které by uvnitř těla trefovaly právě a jen škodlivé bacily. Po šesti stech šesti syntézách dostal roku 1909 takovou sloučeninu arzenu, která hubila původce syfilidy. Sice za cenu škytavky, zvracení, křečí... nicméně byla to první umělá chemikálie, která léčila.

  Vánoční dárek pro lidstvo
Ehrlich však svým pokračovatelům odkázal ještě jeden objev, totiž že takzvaná azobarviva (sloučeniny se dvěma vzájemně dvojně vázanými dusíky a benzenovými jádry) vnikají do bacilů a ničí je. Bohužel jsou azobarviva jedovatá. Tento signál čekal dvacet let, než dospěl ke svému příjemci. Byl jím Ehrlichův krajan, syn braniborského učitele Gerhard Domagk. Během první světové války se jako medik v prvním semestru dobrovolně přihlásil na frontu. "Na zážitky z polního lazaretu nikdy nezapomenu. Nejsložitější operace se prováděly pod širým nebem a za primitivních podmínek, často v noci při světle svíčky. Právě tam jsem poprvé poznal hrůzu infikovaných ran, způsobujících smrt během několika hodin," vzpomínal později německý lékař. Po skončení války Domagk dostudoval, brzy nato se habilitoval. A právě jeho docentská práce mu vynesla nabídku od chemického koncernu Bayer. V roce 1927 se tedy stal ředitelem nového Ústavu pro experimentální patologii a bakteriologii ve Wuppertalu. Tam Domagk původně hledal - víceméně náhodně, ale už mezi "Ehrlichovými" azobarvivy - z řady chemických sloučenin takové látky, které by ničily vždy jeden druh mikrobů, ale nebyly současně neúnosně jedovaté. Postupoval po ehrlichovsku (jinak to ani nešlo): chemici sloučeninu napřed "uvařili" a Domagk ji pak zkoušel na myších infikovaných pětadvaceti nejběžnějšími mikrobiálními patogeny. Stovky zvířat s neochvějnou pravidelností umíraly, když právě na Štědrý večer 1932 Domagk zjistil, že dvanáct myšek nakažených streptokoky od člověka s otravou krve se uzdravilo! Tou úspěšnou sloučeninou bylo žlutohnědé azobarvivo obsahující síru (konkrétně sulfonamidovou skupinu). Už na Boží hod odešla přihláška na patentový úřad. Pět týdnů nato se k moci dostal Adolf Hitler.

  Léky nejsou všechno
Hned na počátku klinických zkoušek stál Domagk před zkouškou existenciálně lidskou: jeho dcerka se o něco škrábla a zhnisal jí prst. Dnes na to stačí dvě balení antibiotika, ale tenkrát to znamenalo buď fatální otravu krve, nebo amputaci, po níž nezbývalo než doufat, že sepse nepokročila dál. Milující otec Domagk volil třetí, na lidech dosud nevyzkoušenou cestu: svůj sulfonamid. Zabral jako od čarostřelce. V roce 1935 se lék (pod obchodním názvem Prontosil) objevil na trhu. Okamžitě způsobil senzaci - zachránil například život synovi amerického prezidenta Roosevelta, léčil celou řadu dosud smrtelně nebezpečných infekčních chorob. Lidé konečně získali zbraň proti zápalu plic, na který hojně umírali mladí i staří, na pohlavní nemoci, otravy krve a podobně. Není divu, že už roku 1938 byl Domagk poprvé navržen na Nobelovu cenu. Dostal ji rok poté, bohužel nedlouho po německém židovském novináři Carlu Ossietzkém. Skutečnost, že byl odměněn Žid, Hitlera rozběsnila natolik, že na cenu zanevřel. Domagk byl uvězněn a přinucen ocenění vrátit. Převzít je mohl až po válce - avšak už bez propadlé finanční odměny. Metodou obměňování látek s jistou biologickou aktivitou se chemoterapeutika vyrábějí dodnes - drtivá většina z dvaceti milionů dnes známých sloučenin je umělých a pochází z farmaceutických laboratoří. Chemoterapeutika jsou spolu s antibiotiky základem léčení infekčních chorob. S rostoucí úrovní hygieny a očkování nás však začínají ohrožovat především nemoci civilizační, u nichž kromě předem daných genetických předpokladů hraje stále větší roli "nezdravý", protože fyzicky příliš usedlý a psychicky naopak velmi hektický životní styl. Proto se dnešní medicína napřahuje k něčemu jinému než jen k farmakoterapii. Proč o tom tady a teď mluvíme? On totiž přesně tohle věděl už Gerhard Domagk. Dejme mu na závěr opět slovo: "Dnes už nejsou hlavními nepřáteli lidí bakterie, ale lidé."
Lidové noviny    Datum vydání: 21.12.2002

                                                               zpět