David Rath zpovídá Davida Ratha

 

Mnoha lidem jsi se zapsal do paměti jako doktor, co chce jen víc peněz, a kvůli tomu i uspořádal několik stávek lékařů. Co si o tomto hodnocení myslíš ty sám?

Zapsat mě do povědomí řady spoluobčanů touto větou byl úspěšný "propagandistický" trik našich politických protihráčů především z řad tehdejší vládní strany, tedy ODS. Nezapomínejme, že hovoříme o přelomu let 1994 a 1995, tedy o "éře klausiánského kapitalismu", který se vyznačoval rozvíráním nůžek mezi příjmy "vyvolených" skupin jako byli státní bankéři či "kapitalisté" bez peněz, kteří dostávali od státu kdejaký podnik, a "druhořadých" občanů, kterými byli všichni ostatní včetně nás lékařů. Prostě můj názor, že lékaři, ale i zdravotní sestry, učitelé a vědci mají být slušně honorováni, se tehdejším vládcům nelíbil a potřebovali nastolit "klid na svoji práci". Místo racionální úvahy o tom, že je potřeba zlepšit podmínky pro rozvoj střední třídy, se šlo cestou pro ODS tolik typickou. Cestou vytváření obrazu nepřítele a hraní na strunu těch nejnižších pudů, jakým je třeba závist, což protivníka snadno skandalizuje a znemožní. V té době hodně zaznívaly argumenty "co chtějí, vždyť studovali za naše peníze", nebo "nejdříve něco dokažte a pak teprve smíte říct názor".

 

Nejsi proti ODS a V. Klausovi pří­liš zaměřen? Vždyť jsi patřil mezi zakládající členy této strany. Není to tím, že jsi v jejích řadách neuspěl?

Po revoluci jsem cítil, že společnost potřebuje dynamický vývoj, který nás co nejrychleji přivede mezi vyspělé západoevropské státy. S vizí takového vývoje vystoupil Václav Klaus a já věděl, že nemůžu stát někde vedle se založenýma rukama a čekat, jak to dopadne. Hovoříme o devadesátých letech, kdy v nás všech byl stále podvědomý a děsivý strach z návratu komunismu. Měl jsem pocit, že nesmíme ztratit ani jeden den. Stejný pocit mělo hodně lidí, co se sešli na ustavujících schůzích ODS. V prvních měsících všechno vypadalo nadějně, ale pak přišly první pochybnosti. Vyhrané volby přinesly funkce a první podivné machinace s majetkem na úrovni radnice obvodu, kde jsem byl členem ODS. Tehdejším předsedou místní organizace byl dnešní místopředseda ­ODS Jan Zahradil a vedení radnice obsazovali architekti, co byli ve vedení tamní ODS. Mnoha členům se jejich chování přestalo líbit a pokusili se je odvolat. Jen o pár hlasů to nevyšlo a pan Zahradil zůstal dál ve své funkci. Po této zku­šenosti jsem se stáhl do pasivity, ale zůstával dál členem. Z ODS jsem vystoupil až v době, kdy jsem definitivně pochopil, že tato strana dala přednost "klientelismu" před slušnou politikou a oficiální postoje jsou jen zástěrkou pro naprosto odlišné, čistě prospěchářské chování. Možná, kdyby tehdy na začátku vyhrála jiná skupina, tak by dnešní obraz ODS mohl být odlišný, ale historie nezná kdyby.

Tvá veřejná vystoupení se hod­ně často točí okolo peněz. Ne­jsou v životě podstatnější věci?

Pro každého je v jeho životě podstatné něco trochu jiného. Souvisí to s tím, jakou máme povahu, jak jsme vychováni, jaký hodnotový žebříček uznáváme. Od dob, co se peníze staly obecně rozšířenou záležitosti, většina lidstva je považuje za hodnotový ekvivalent, ve kterém je možné všechno vyčíslit. Kdo má peníze, užije si v životě většinou víc legrace" než ten, co je nemá. Pokud chcete získat nějakého mimořádně schopného člověka, pak ho musíte dobře zaplatit. V usazené a spořádané společnosti je většina bohatých lidí okolím vážená, neboť museli něco dokázat, prostě udělat něco víc než ostatní. U nás toto pravidlo platí jen omezeně, neboť hodně lidí se k majetkům i dostalo nepoctivou cestou, za což si jich nemůžeme vážit ani trochu, a samozřejmě ani těch politiků, kteří to dopustili, nebo dokonce způsobili. Česká společnost je dost rozpolcena. Na jednu stranu by všichni chtěli vydělávat víc peněz, na druhou stranu jen zlomek je ochoten tomu obětovat alespoň část svého pohodlí. Pokud si nějaká profese veřejně řekne o víc peněz, je to mnoha lidmi vnímáno jako něco nepatřičného, nemravného, nebo dokonce se používají slova jako "vydírání". V usazené společnosti je běžné, že si člověk nebo skupina řekne o peníze a je na zaměstnavateli, zda se dohodnou, či nikoli, a spolupracují dál, nebo se rozejdou, nebo třeba stávkují.

 

Od útlého dětství jsi prázdniny nejraději trávil četbou knih. Díky vlastnímu a mnohdy "nemódnímu" názoru ses stával terčem pro spolužáky reprezentující většinový proud. Jak to jde dohromady s mediálně známou osobou, o které jistě mnozí odpůrci tvrdí, že bez reflektorů a fotoaparátů nepřežije?

Byla to asi souhra náhod v kombinaci s mojí povahou. Když děláte medicínu v nemocnici, žijete ve skleníku. Jste obklopený podobně uvažujícími kolegy, pacienti vás potřebují a jsou vám za pomoc vděční. Denně se setkáváte se smrtí, jste konfrontován konečností vlastní existence, pracujete pod neustálým tlakem, musíte se rychle a dost zásadně rozhodovat. Z tohoto prostředí vyjdete jen zřídka a v té chvíli na vás dopadne realita denního života. Po roce 1989 všichni lékaři očekávali, že během několika let se postupně dostanou mezi dobře honorovaná povolání, tak jak tomu je ve všech okolních státech, které nezažily komunismus. Trpělivě jsme si utahovali opasky a mlčeli, když stát z roku na rok dal do zdravotnictví téměř o 100 % více peněz. Všechny tyto prostředky padly na nové přístroje, léky, budovy, a na personál nezbylo vůbec nic. O to víc jsme pracovali a učili se všemu novému. Zmnohonásobili jsme počty náročných výkonů a operací při stejném počtu lékařů, tudíž jsme pracovali mnohem více, intenzivněji, ale stále za stejné peníze. Mezitím některá jiná povolání myslela především na sebe. My máme počítač v každé ordinaci, zatímco soudy neměly snad ani jeden, ale platy soudců se ze dne na den vyšplhaly na několikanásobky a myslím si, že naprosto oprávněně. Lékaři si vlastní naivitu a hloupost začali uvědomovat až někdy v roce 1994. Zjistili jsme, že zatímco my děláme za pár korun, tak na zdravotnictví bohatne kde kdo, komu jde jen o vlastní kšeft. Tehdy jsem spolu s několika kolegy sestavil prohlášení v naivní víře, že naše argumenty jsou natolik správné, logické a rozumné, že nám stát musí dát za pravdu. Stát se nám vysmál tehdejší lékařská komora nás vyhodila. Cítili jsme se podvedeni a napáleni. Za to, že jsme poctivě dělali a nestarali se o svůj prospěch, jsme tak byli najednou ti nejhloupější poslední v řadě. Z pocitu zklamání a naštvanosti jsme řekli pár silných slov o stávce a v té chvíli jsem přestal být plně pánem vlastního osudu. Média mě uchopila, vlekla a já jen říkal, co si myslím, to ostatně stačilo.

Řada lidí vyčítá lékařské komoře, že se politizuje, poslední vystoupení proti ODS bylo dost agresivní. Komora je přitom nepolitická organizace, nepřekročil jsi tím své kompetence?

Komora je profesní samospráva a nemá být vázána na nějakou politickou stranu, ale má se zabývat všemi věcmi, které se dotýkají lékařského povolání. Státní moc v demokratických státech deleguje část svých pravomocí na volené samosprávy - na obce, města, kraje, profesní komory. Jde o dělbu moci, aby jeden státní úředník či jeden politik nesoustřeďoval ve svých rukou absolutní moc. Je to rozumný přístup zabezpečující vysokou míru stability, a tento princip snižuje možnost a dopad zneužití moci. Komora velice dobře a intenzivně spolupracovala se všemi politickými stranami a nevyvíjela proti žádné jakoukoliv nepřátelskou aktivitu. Odměnou byl návrh ODS na naši likvidaci a soustředění veškeré moci do rukou státních úředníků. Zahraniční kolegové lékaři byli tímto aktem politické zvůle doslova šokováni. Osobně se snažím s každým člověkem vyjít po dobrém a dohodnout se, ale pokud mě někdo zčista jasna a bez důvodu napadne, jsem zvyklý se tvrdě bránit a oplácet stejnou mincí. I před mnohem silnějším protivníkem zbaběle neutíkám. To, že se takové zásady vyplácejí, jsme mohli vidět před pár týdny. Nejprve dostala ODS od nás, co si vykoledovala, a poté jí to spočítali i voliči. Mnoho kolegů mě před volbami varovalo, abychom byli opatrnější, vždyť vyhrají volby a pak s námi zatočí. Já osobně jsem přesvědčen, že naopak zbabělost se vždy vymstí.

Neměl bys říct ještě něco o svém soukromí?

Soukromí by si měl každý rozumný člověk chránit. Je nevkusné, že ně­která média vydělávají velké peníze z "lovu" senzačních chvil ze života známých lidí. Založila svůj kšeft na dost špatné lidské vlastnosti, kterou "slídilství" nepochybně je. Na kaž­dého se dá totiž něco "senzačního" najít, ještě když se to náležitě zveličí nebo upraví. Nicméně alespoň několik slov o mé osobě a rodině. Jsem rodilý Pražák, zde vyrůstal a žije i můj otec, univerzitní profesor interního lékařství, který k za­slouženému důchodu dnes provozuje i soukromou lékařskou praxi. Jeho otec měl za první republiky v Řetězové ulici výrobnu koženého zboží a jen zázrakem přežil nacistické koncentráky. Maminka pochází z Roudnice nad Labem, kde už její dědeček vlastnil za Rakouska-Uherska hostinec, jehož potomek pod jménem "Na růžku" byl mamince v restitucích vrácen, a je to přesně "typicky česká hospoda", kde se kritizuje kde co a kde kdo za každého režimu. Otec maminky měl v Roudnici lékárnu a byl rotariánem, kterým jsem dnes i já. Babička vyhrávala župní přebory v tenisu, hrála ochotnické divadlo a někdy dost komandovala dědečka, který před ní utíkal buď chytat ryby, či do Rotary. Dědeček s babičkou potajmu pašovali potraviny pro vězně v Terezíně, a nakonec tam dědeček skoro sám skončil, neboť u něj gestapo našlo v knihovně sebrané spisy T. G. Masaryka. Po únoru 1948 mu z lékárny udělali národní podnik, maminka nesměla zprvu studovat a přestala mít čas na buržoazní zábavu, jakou byly veslice a tenis. Nakonec se přece jen stala doktorkou, neboť jí učaroval její strýc, praktický lékař v Chrasti u Chrudimi. Ten žil a pracoval v domě jejího druhého dědečka, ředitele školy, regenschoriho a zakladatele tamního muzea, u kterého často trávila prázdniny. Maminka s tatínkem se seznámili na studiích medicíny v Praze a měli nejprve mého bratra, který je studovaný ekolog. Já jsem osoba natolik známá, že je zbytečné cokoliv dalšího říkat a mí synové jsou natolik malí, že ještě nestačili nikoho pořádně naštvat.
LN 31.7.2002

                                                       zpět